,,Never make a decision when you're angry.Never make a promise when you're happy

Osud - kapitola III.

20. prosince 2012 v 20:00 | Anna Julie |  Píšu
Další kapitolka příběhu Osud:)
Doufám že se bude líbit a budu moc ráda, když zanecháte komentář!:)

Tumblr_mf4rmk1yo31rlnwofo1_500_large

Konec minulého dílu: Rychle i přes nátlak studeného větru zavřu okno a ustoupím o krk vzad tak, abych ji neviděla.
O několik sekund později se k nebi zvedlo hejno černých vran.
Šum jejich křídel jakoby mi připomínal pád z výšky.
Moc si vymýšlíš. Napomene mě zase vnitřní hlas.
,,Nene," odporuji jako malé děcko hlasitě a spatřím, jak se v nejvyšším okně našich sousedů rozsvítí.



V mém pokoji -který se nachází v druhém patře - jsou dvě okna, jedno je v normální výšce na pravé zdi, kde je i vchod na balkón a druhé je přesně u mé hlavy, když ležím v posteli. Mám ko místo nožního stolku, protože vnitřní parapet tohoto okna je dost široký. Dívám se na blikající hvězdičky, které mi motají hlavu jejich zvláštní tichou písní. Každý večer do té temnoty koukám a myslím si, že koukám na mojí babičku. Jsem zabalená do bíle povlečené peřiny, která svítí na tmavě hnědém ebenovém dřevu, kterým je pokrytý všechen nábytek v mém pokoji, včetně parket.
Nechci spát.
Vím co se mi bude zdát. To, co se mi zdá pořád. K mé smůle ale usnout musím.
Hodinky tikají na nočním stolku, jejich zářivý čas bliká na půl druhou ranní.
Vždycky když nemůžu usnout, začnu si zpívat ukolébavku, kterou mi babička zpívávala.
Tma je blíž, pro tebe,
Všechno co máš sebere.
Do tvých snů pomalu, tajemně.
Poslouchej a dotkni se.
Hvězdy svítí ti, na cestu,
Tak koukej se, já nezhasnu.
A najednou už nevidím světýlka blikajících hvězdiček. Vidím sebe.
Jsem celá promrzlá a mokrá. V hlavě jakoby mi bzučel roj včel. Zaléhaly mi uši.
Běžela jsem, byla tma. Věděla jsem, že se musím podívat na horu přes vysoké stromy.
Musím být asi bosa, na chodidlech cítím teplou, měkkou zem. Běžím hustým lesem - pořád po kopci nahoru. Plíce mi zařezávají dech. Křičí mi do uší, abych se zastavila, že už nemůžou, ale já jsem věděla, že kdybych se zastavila - zemřu. A tak jakoby mě něco nakoplo běžím dál.
O mokré nohy mi šlehají liány ostrých ostružin. Snažím se je přeskočit ale jenom se zaháknu špičkou nohy o keř a padám k zemi. V pravé paži cítím obrovskou bolest. Druhou rukou si nahmatám bolavé místo a moje prsty přejedou přes dlouhou, tlustou třísku, která je zabodnutá do půlky mé ruky. Pevně ji chytím a s bolestným křikem ji vytrhnu. Z rány mi hned pulzuje krev. Držím si krvácející ránu, jak nejpevněji dokážu. Chci se vyškrábat na nohy a dál běžet, když za sebou slyším praskání větviček a šustění listí. Vyskočím na nohy ale ledová ruka mě stáhne zpět k zemi. Slyším jak se mi při tom dotyku roztrhlo tričko.
,,Ne!!!"Zakřičím hystericky.
,,Máme tě, Annie!!" Zašeptá mi něčí hlas v hlavě. Je tvrdý, chraplavý a jako by mrtvý.
,,Ne!!"Zmůžu se jenom na křik a kopnu člověka za mnou do nějaké části těla - běžím dál.
,,Annie běž! Nezastavuj se!!" Křičí na mě jiný hlas. Jemný, ale přitom rozzlobený.
Podívám jsem se opět ke korunám stromu a teď už jsem ji jasně viděla. Svítila ve stínu jako bílé slunce. Něžná holubice mi udávala směr, kterým mám běžet.
Už nemám moc sil, jenom díky probodnuté ruce jsem pomalejší.
Přede mě přiběhne velký, bílý vlk. Cenní zuby, vrčí a štěká. Běžím kolem něj a koutkem oka vidím, jak skočil na siluetu člověka za mnou.
Pak najednou doběhnu na nějaký kamenný oblouk skal. Jsem vysoko, pode mnou je jenom ledová voda.
,,Máme tě Annie!"Zase říká hnusný hlas. To už vidím skupinku černých siluet s lesknoucí se kůží, jako by to byli hadi. Blíží se ke mně a já ustupuji k okraji skály.
,,Ne prosím…" Zaprosím, zlomí se mi hlas.
Za skupinkou doběhnou bílí vlci. Jeden má oči jako… jako Emily! Akorát více zelené. Smutně se na mě dívá a pak všichni vlci společně až na jednoho, jehož pohled je nejnešťastnější, jaký jsem kdy viděla.
Pak vidím jak se jedna lidská silueta zasměje a já už pod sebou necítím tvrdou půdu.
Uslyším jenom ten krásný hlas, který zakřičí: ,,Ne!!"
Vystrašeně si sednu. Jsem celá zpocená a hlasitě oddechuji.
,,Aničko! Annie?! Jsi v pořádku?" Ptá se mě maminka, která stojí ve dveřích.,,Křičela jsi zase ze spaní"
Ovšem, tenhle sen se mi zdá přeci téměř každou noc.
,,D-dobrý," polknu a šáhnu rychle pro pití. V krku mám sucho a srdce mi buší bleskovou rychlostí. Voda mi zalije pichlavou bolest v krku a slanou chuť po slzách. Najednou už mi jde mluvit. Vstanu a otevřu okno, které mi do pokoje propustí sluneční paprsky.
Je teplo.
Konečně přichází jaro!

-
,,Je tohle vůbec život, Same?" Ptám se kluka, který sedí vedle mě.
Podívá se na mě s arogantním pohledem.,,Copak se ti to nelíbí, Lejlo? Copak jsi mě o to neprosila?"
Uhnu pohledem, prohlížím si svoje křečovitě zatnuté prsty.,,Ano, ale.."
,,Tak mě ušetři toho fňukání," chvíli je ticho. Já jsem ticho, nemám k tomu co říct.
Všechno jsem to dělala kvůli němu. Ne kvůli Samovi, ale kvůli tomu, jež se právě objímá hnědovlasou Sandru, která se vážně soustředí na frekvenci myšlenek našeho obětního beránka. Nesnáším ho. Čím déle jsem tím, čím jsem, tím více ho nesnáším. Patrik je pro mě uzavřenou kapitolou. Teď mám někoho jiného, o kterého mám zájem. Sama to napadlo už jenom při zmínce o něm.
Dostaneš se přes něj lépe k té holce, je to tak? Jako bych to slyšela i teď.
Už nechci. Už nemůžu.
,,Přestaň Lejlo!" Zatrousí přes pevně sevřené zuby Sandra a já najednou pocítím ostrou bolest v levém boku. Vykřiknu.
,,Nedáváš mi jinou možnost, Lejlo,"Šeptá mi u ucha Samův hlas. Po chvilce ze mě vytáhne černou dýku, která je potřísněná mojí krví. Místo, kde jsem měla ránu se okamžitě zacelí, jako by se nic nestalo, ale vše se odehrálo ve mně.
Mysl se mi zalila černotou, která odpovídala mému jménu.
,,Máš to v osudu, Lejlo Kolinsnová," šeptal dál tichým, svůdným hlasem.,,Patříš k nám!"
,,Ano, já vím," řeknu jako omámená, koukám před sebe a ochutnávám na jazyku zlo, které mi vpíchnul do boku.
Po pár vteřinách už to nejsem já, ale ta stará Lejla. Ta, která jakoby nevěděla o té, kterou má chytit do pasti.
,,To je ono," ucítím Samovi rty na mém uchu a pak vidím koutkem oka pohyb, kterým vstává a jde pryč.,,Za chvíli už tu bude, jdi se připravit," oznámí mi.
Jako loutka vstanu, obejdu Sandru a Patrika a přes dlouhou chodbu u Sama doma dojdu k hromádce pohozeného šatstva, ze které vytáhnu svůj černý kabátek.

-

Tak a je to tady.. Pomyslím si, když stojím společně se svým otcem a mámou u stolu. Čekáme na příchod té chudinky, co je s mým bratrem.
Možná bych ji měla varovat, že žít s ním, je dost… otravné? Ale nechci jí kazit iluze a tak radši mlčky stojím vedle mých rodičů a vyhlížím ji z okna.
Všude je cítit sladká purpura, kterou maminka přinesla k oknu.
,,Mami," všimnu si barvy na jejím obličeji.,,Už jsi zase špinavá."
Maminka vytáhne z kapsy u džin malé zrcátko v pudřence, šáhne pro kapesník na stole, který potom olízne a drhne si s ním zelenou barvu z čela.
,,I tak ti to sluší, Karin!" Stáhne ji ke svému boku táta, aby ji mohl políbit. Odvrátím hlavu, najednou se mi chce opět brečet. Myšlenky se mi zase probudí a já si připadám jako v depresi. Hlavu mám najednou těžkou a vím, že kdybych se koukala na mé spokojené rodiče - rozbrečela bych se.
Přijde mi, že všichni tu myslí jenom na sebe. Že já prožívám každý večer před usnutím trauma je jim jedno. Že pořád myslím na babičku a že se nedokážu srovnat se ztrátou nejlepší přítelkyně a tolika přátel…
Přijde mi, jako by na mě všechno a všichni v mysli křičeli: ,,Jsi hloupá! Nikdo tě tu nepotřebuje! Jsi k ničemu!"
Roztřesu se, jakoby mi byla zima, ale není mi. Je mi špatně. Špatně ze světa a špatně ze mě. Nemám nikoho…
,,Annie, jsi v pořádku?"Pohladí mě máma po vlasech a já mám co dělat, abych udržela slzy tam kde mají být. Pro jistotu koukám jiným směrem.
Je ticho. Jenom na zdi bijí hodiny, nic víc slyšet není. Možná těžký dech mého táty. A v tom nekonečném tichu, ve kterém se koukám směrem k oknu, ji uvidím.
Černé dlouhé vlasy se ztrácejí někde v polovině jejího černého kabátu, který je krátký asi jako normální bunda. Pohledem bych si nejradši přiblížila každý detail jejích vlasů - vlásek po vlásku bych prozkoumávala a pořád se ptala na to samé: jak je možné, že jsou na pohled tak hebké, lesklé a zdravé?
Potom uslyšíme zavření dveří a bráchovu větu o tom aby si nesundávala boty.
Vejdou do jídelny a já na okamžik nevím, jestli blázním, nebo je opravdu tak krásná?!
Má na sobě tmavě žluté šaty nad kolena a černé punčochy. Dlouhý krk jí zakrývají ty krásné vlasy, které ji dosahují po půlky zad, a také náhrdelník bordo barvy.
Její pokožka je bílá, čistá. Malý nos, červená ústa a bledě modré oči přesně zapadají do jejího jemného, bezchybného obličeje. Vypadá skoro jako Sněhurka.
Ladným krokem k nám dotančí, ruku v ruce s mým bráchou Felixem.
Dlouhými bílými prsty, jejichž nehty jsou přemalované stejnou barvou jako náhrdelník, stisknou s pozdravem a představením ruku mého otce. Teprve teď se proberu zpátky do přítomnosti a stydím se za sebe, protože jsem na ní civěla celou dobu s otevřenou pusou. Musela jsem vypadat velice inteligentně.

Tumblr_mf8seq4yjd1qcx1g9o1_500_large
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám dál zveřejňovat své příběhy?

Ano 90% (9)
Ne 10% (1)

Komentáře

1 Mišulka Mišulka | Web | 21. prosince 2012 v 20:06 | Reagovat

Pěkný :)

2 Denise Denise | Web | 24. prosince 2012 v 10:23 | Reagovat

Zdravím,

ráda bych ti popřála krásně prožité vánoční svátky, ať pod stromečkem najdeš jen to, co si přeješ. Na Nový rok se moc nestřískej a pořádně si to užij :)

AFF Denise

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama