,,Never make a decision when you're angry.Never make a promise when you're happy

Osud - kapitola II.

10. prosince 2012 v 18:00 | Anna Julie |  Píšu
Zdravím :)
Přináším další díl povídky Osud.
Jsem moc ráda za zatím příznivé komentáře a doufám, že se Vám bude příběh líbit i nadále!!:)

91127592430253082_uwhypb2w_c_large

Konec minulého dílu: Dívá se na mě, je v šoku a já jsem v šoku z toho, že mě vidí. Nevadí, stejně na mě zapomene, jako každý jiný. Usměji se a dívám se na její reakci.
Stojí jako přimražená, pára se jí zvedá od hlavy a i na tu dálku zpozoruji, jak se třese.
Matte dělej! Najdi toho Moatas!! Zase na mě zakřičí v hlavě a já se rychle otočím, zavětřím a zase se dám do běhu.

-

Stojím na tom místě snad ještě třicet vteřin. Vyvedená z míry koukám na místo, kde jsem před několika sekundami viděla velkého, bílého vlka.
Byl to sen?
Vytvořil se chlum páry na jednom místě? Polilo mě horko.
,,Zlato tak podej mi tu tašku!"Naléhá na mě maminka s nataženou rukou. Podám jí tašku a bouchnu s kufrem u auta.
Na co jsem to před chvílí myslela? Zamotám se sama v sobě a nemůžu poznat myšlenku, s kterou jsem se koukala směrem k poli.
Máma doma uklízí věci do ledničky. Koukám se na ní.
,,Co se děje Annie?"Otočí se na mě a přitom ji zachrastí všechny přívěsky, co má zavěšené na krku. Velké náušnice, na kterých má připevněná hnědá peříčka, která stejně moc nejsou vidět díky dlouhým hnědým vlasům, které jsou na čele stáhnuty černým gumovým provázkem. Přes dlouhé vytahané šedé tričko má zapnutý hubený pásek a na svých hubených nohou má hnědé legíny.
Má světlou kůži. Nikdy bych neřekla že její maminka byla poloviční Španělka.
Dívá se na mě modrýma očima - dlouhýma a zvláštně zakroucenýma.
Má nejzajímavější oči na světě. Stačí mi jeden pohled a ať můžu být kdekoliv, hned si připadám jako doma.
Zatváří se na mě se zmateným pohledem
,,Nic," odpovím stručně. Zavrtí hlavou a vybaluje kuřecí plátky z alobalu.
,,Už máš něco domluveného s Natali?"
Zamyslím se.,,Ano. Zítra spolu jdeme nakupovat…"
,,Ale vždyť zítra přijde ta nová holka Felixe!" Připomene mi máma přivítání nové přítelkyně mého bratra do rodiny.
Svěsím koutky. ,,Napíšu ji, aby šla v neděli."
,,Není to už pozdě?" Dívá se na mě káravě.
,,Nemám kdy jindy to jít sehnat, mami!" Opáčím a už píšu Natali zprávu.
Zajímalo by mě, co mi odepíše. Často je tvrdohlavá a musí být po jejím, ale tak… snad mi pomůže.
Posadím se přitom na dřevěnou židli ve velké místnosti, kde vždycky jíme, koukáme na televizi, hrajeme hry a nebo posloucháme praskání ohně ve velkém krbu, který je hned vedle starého hnědého piána.
Nic se tu od té doby nezměnilo.
Zdi jsou pořád stejně zelené jako bývali. Je to taková jemná zelená - velmi příjemná na pohled. Ani ne světlá, ani ne tmavá a je v něžném kontrastu s terakotovými, velkými kachličkami, které jsou zespodu vytápěné, takže nám nikdy není zima na nohy. Když se dovnitř vejde, hned nalevo jsou dvě okna a naproti dveřím další dvě. Na té levé straně, je starožitná postel s modrobílým proužkovým povlečením. Ta postel vypadá přesně tak, jako vypadají v pohádkách, nebo jako dříve byli ve světnicích. Ta postel je tu od doby co tu babička vyrůstala a pořád je ještě dobře udržovaná a je to ta nejlepší postel na spaní, jakou znám!
Napravo ode dveří je ten velký krb - tak zvaná "černá kuchyň" , kde jsme s babičkou dělali domácí pizzu a vedle byl ten hnědý klavír. Bylo to tu tak krásné.
U dřevěného stolu, kde jsem seděla bylo šest židlí a naproti stolu malá televize na světle hnědé truhle, zakryté červeným, pleteným ubrusem.
Chaloupka jak z pohádky.
V ten moment se mi v hlavě vyrojil proud myšlenek, co vše jsem zde prožila.
Vstanu ze židle a jdu mámě pomoct uvařit večeři.
Všude je uklizeno - to se tedy brácha vyznamenal, konečně se ve svých jednadvaceti letech chová jako dospělý!
On už tu je totiž dva týdny dopředu se svojí novou neznámou přítelkyní.
Maminka si pobrukuje písničku a po očku na mě kouká, jestli se taky přidám a tím si zlepšíme společně náladu.
Proč by ne? Řeknu si a začnu si zpívat známé písničky s ní.
Život v mojí rodině je krásný a chaotický.
Každý má zájem o něco jiného, jenom já jsem taková půl na půl zplodina mých rodičů.
I když… zajímalo by mě, od koho jsem podědila nazrzlé vlasy.
Dveře práskly a domů přišel táta s bráchou.
Můj tatínek je doktor a saxofonista, ale to dělá (i přesto, jak moc to miluje) spíše tak okrajově. Nosí kulaté brýle, které mu klouzají po ostrém, špičatém nose. Má velké zelené oči a hnědé vlasy, u čela už mu trochu řídnou. Na první pohled v ustarané tváři se vždy po tom, co spatří mojí mámu rozsvítí úsměv a láska mu zaplaví oči. Je krásné sledovat, když přijde každý den domů z práce a první co udělá je to, že obejme mojí štíhlou dětskou maminku za pas a políbí jí tak věrným polibkem na tvář, až by se kde komu zatočila hlava.
,,Leo, miláčku?"Zavolá maminka na tatínka.,,Přines mi sem ten olivový olej!"
A tatínek hned běží, aby své milované ženě vše splnil. Karin Deltová - Rollová, je malířka. Hodně lidí mí říká, že mám nadání zrovna po své "slavné" mamince.
Někoho si svým pohledem na umění dostane, někoho zase ne.
Je originální, je svá.
Před několika lety to byl právě ten problém, proč se nikdy neuchytila. Všichni chtěli to samé. Ale teď je to jedna z vrchních malířek a restaurátorek v jejich firmě a já jsem na ní právem pyšná.
,,Čáu!" Poslední člen -stále bydlící s námi v domě- je můj brácha. Nakluše se smíchem do kuchyně a už čichá, kde by co snědl.
Spíš sežral. Při pátrání po jídle se totiž nechová jako člověk. Je vysoký s dlouhými hnědými vlasy a očima stejně zářivě modrýma, jako má moje maminka - jenom já je mám zabarveny tak zvláštní barvou. Má široký úsměv a mezi předními dvěmi zuby úzkou charakteristickou mezírku. Je to roztomilé a nijak zvlášť viditelné.
Rozcuchá mi levou rukou vlasy - nesnáším to. Kopnu ho se smíchem do zadní části těla a užívám si rodinou harmonii, kterou zítra naruší nová členka.
A nemůžu zapomenout na překrásnou sestru Violu, která zřejmě zdědila veškerou krásu z obou našich rodičů - a já ten konečný ždibeček.
Je tak umělecky nadaná, rozvážná a do všeho tak zapálená, že ji přitom jenom jiskří v jejich překrásných šedých očí. Kdybych byla kluk asi bych záviděla jejímu příteli (říkejme manželovi) Markovi. Ani bych se mu nedivila, kdyby žárlil.
No vážně - Viola byla překrásná.

Když jsme dojedli, šla jsem do svého starého pokojíku ve druhém patře.
Budu muset bráchovi poděkovat - uklidil i u mě.
Na posteli se válela horda starých medvídků, na stole byli rozmalované obrázky z roku raz dva.
Prohlížím si fotky, které mám zandané za bílým rámem mého zrcadla, které visí vedle vysoké skříně.
Je na nich právě moje babička, koukající na mě s vráskami mezi jejími velkými modrými oči. Hladí mě po mých dříve ještě čistě zrzavých dlouhých vláskách a podává mi vrásčitou rukou panenku.
Můj pohled jde dál a zastaví se na fotce, kde jsem s Emily.
Hnědé rovné vlasy jdou v kontrast z tmavě zelenými oči, které barvově ladí k mým tmavě modrým. Ty její oči se na mě smějí a já se směji do fotoaparátu. Jsme tu šťastné. Je to před dvěma lety, bylo nám tu patnáct let… teda jí šestnáct.
Na jakou se vlastně vydala školu? Věděla jsem, že je někde na rozvinutém gymnáziu, ale nevěděla jsem kde.
Asi bych se ani neměla divit, že se ani neozvala, když mi rázně řekla, že se mnou nechce mít nic společného… Nikdo z mých starých kamarádů se mi neozval, všichni se mnou ztratili kontakt po tom, co jsem ho ztratila já s Emily.
Jsem sama.
Ta věčná samota mě jakoby užírá. Už nemám opravdové přátele, pouze známé. A já se teď v mém dospívajícím věku nemám na koho spolehnout (aspoň co se vrstevníků týče).
Nebuď tak depresní! Říká mi hlas v mé hlavě a vyprovodí mě ze světa ponurých myšlenek.
Moje prsty zmáčknou velké tlačítko na starém rádiu a já se zaposlouchám do tempa písně. Moje tělo se začne reflexivně pohybovat a já se směju.
Směju se sama sobě. Fňukám tu nad maličkostmi.
Hned zítra v sobotu zavolám Emily a všechno si to s ní vyřeším. Ha, to chci teda vidět. Opět mi říká můj druhý hlas. Zakroutím nad ním hlavou a v duchu vypláznu jazyk.
,,Proč bych nemohla?" Mluvím pro sebe.,,Protože jsi na to moc velkej zbabělec!"Vyprsknu jako odpověď a přitom jdu k oknu abych se nadechla čistého vzduchu.
Zůstanu stát jako přimražená.
Pod mým oknem, které vede do zahrady, (ale i do zahrady sousedů a na pole) vidím ženskou postavu, zahalenou v červeném plášti.
Najednou mám strach.
Sice ji do tváře nevidím, ale na jisto bych řekla, že se mi kouká přímo do očí.
Taky mi přijde, jako by mi cosi šeptala. Šepot se nese vzduchem do mích uší, ale já mu nerozumím.
Zmatkuji.
Rychle i přes nátlak studeného větru zavřu okno a ustoupím o krk vzad tak, abych ji neviděla.
O několik sekund později se k nebi zvedlo hejno černých vran.
Šum jejich křídel jakoby mi připomínal pád z výšky.
Moc si vymýšlíš. Napomene mě zase vnitřní hlas.
,,Nene," odporuji jako malé děcko hlasitě a spatřím, jak se v nejvyšším okně našich sousedů rozsvítí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám dál zveřejňovat své příběhy?

Ano 90% (9)
Ne 10% (1)

Komentáře

1 Mišulka Mišulka | Web | 10. prosince 2012 v 19:25 | Reagovat

Moc pěkné :)

2 Sabí Sabí | Web | 10. prosince 2012 v 23:25 | Reagovat

týjoooo to je hrozně moc dokonalé :OOOOOO .3 závidím ti talent na psaní;) až bude další díl, napiš , mám ráda takové příběhy ! :33 těším sena další díl.

3 daduskak daduskak | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 17:23 | Reagovat

:OO miluju to !!! :D jak toho můžeš tolik napsat ?? mě stačí když napíšu dva řádky :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama