,,Never make a decision when you're angry.Never make a promise when you're happy

Osud - kapitola I.

3. prosince 2012 v 23:30 | Anna Julie |  Píšu
Zdravím všechny!:) První kapitola je tady:) pokud se Vám bude líbit, prosím řekněte o tom i svým kamarádkám a kamarádům blogerům, facebookařům... :) uvítám kritiku :)
A omlouvám se předem za tolik chyb :D , ale jsem na gramatiku dost bídná ;D :(
Dávejte si pozor na oddělování pomlčkou uprostřed stránky, naznačuje pohled někoho jiného ;)
Raluca_by_nairafee-d5mxjqd_large
Hm, super! Zatrousím mezi zuby, když vylezu z nákupního centra a na hlavu mi padají mokré kápky deště.
Hned si sundám bundu a hodím si jí na hlavu.
Je šero. Ale nestmívá se!
Proč není hezky? Proč prostě nemůže - a zrovna v ten moment, jakoby mě bůh vyslyšel, se kapky deště uklidnily do jemného poprchávání.
Jdu směrem k autobusové zastávce a koukám kolem.
Tu jde mladá paní s kočárkem, tu běhá pes a za ním se žene malý kluk, támhle letí hejno ptáků…
Kolem mě se den stahuje do jednoho velkého šedého obláčku, který nepropouští jediné paprsky slunce. A právě ty paprsky slunce by mě teď tak zahřály a připomněly mi přicházející Velikonoce.
Na stromech mají pučet zelené výhonky lístků, ve vzduchu mám cítit teplejší vánek přicházející od Středozemního moře. Místo toho cítím vlhký a chladný vzduch a zelené lístky se zastavily v polovině pučení.
Vše je nažloutlé, mokré a chladné… Nevypadá to, že by mělo přijít pravé jaro, ale i přes to přichází. Ptáci přilétající z tepla a snad teplo přináší s každým mávnutím křídel.
Na odpoledne pátek je na silnici velmi málo aut.
Jdu domů.


Ticho přerušuje pouze ten ptačí jásot. V jednom uchu mám vlastně bílé sluchátko, hrající tichou melodii, jako koláž podtrhující ponurou náladu.
Tak moc bych si přála, aby tenhle den už skončil. Abych hned mohla jít spát a spát celý víkend.
Ale realita je krutá a já musím jít nakládat poslední věci do auta.
Jestli se těším? Ne, netěším.
U babičky jsem nebyla už rok. Od doby, co zemřela, jsem tam nechtěla jet.
A to jsem to tam dřív měla tak ráda. Mám tam dokonce nejlepší
kamarádku Emily. Nebo asi spíš měla jsem.
Neviděli jsme se něco málo přes rok. Sama jsem nevěděla proč a zrovna teď jsem na to nechtěla myslet.
Nastoupím do autobusu, který byl přeplněný lidmi.
Nechci opustit Prahu. Vážně nechci.
Vyrostla jsem tu, mám tu přátele.
Sleduji tak známou cestu, jak mi naposledy utíká před očima.
Jediný důvod, proč se těším na to nové prostředí je ten, že už tam snad nebude žádná učitelka matematiky a španělštiny, která by mě šikanovala.
Povzdechu si s lehkým úšklebkem na rtech.
I po nich se mi bude stýskat… zase, ale když se na to podívám z té jiné stránky, jediný člověk, který byl můj nejlepší přítel byla právě Emily, která se se mnou nebavila - ale aspoň tam budu mít Natali a dalších pár přátel "z dětství" ( teda aspoň doufám).
Autobus zastavil před vysokými zdmi starých rodinných domů. Ten žlutý nalevo, nejhezčí z nich s tou nejdůkladnější fasádou byl ten náš. Tady jsem žila skoro sedmnáct let.
Už jsem skoro doma, když mi zazvoní mobil mojí oblíbenou písničkou. Vytáhnu ho z kapsy u mých upnutých džínů.
,,Vio?" Ptám se unaveným hlasem s telefonem u ucha.
Na druhé straně telefonu se ozve hlas mé starší sestry.,,Annie!? Už jsi doma?" Ptá se mě starostlivě.
Vzdychnu si. Je to snad rok zpátky, kdy mě začala více hlídat? Musím jí po každé cestě domů napsat nebo zavolat, že jsem v pořádku. Ani moje máma s tátou se o mě tolik nebojí.
,,Ano, Violo, jsem," odemknu si dlouhým červeným klíčem hlavní dveře a snažím se rychle se dostat k výtahu.
,,Říkala jsem ti, že mi máš zavolat!" Pokárá mě. Na druhé straně telefonátu se ozve její přítel Marek se smíchem v hlase, jak říká: ,,Ale no tak, Vio, nech jí žít"
,,Ano, Violo, nech mě žít!" Zasměji se společně s Markem, ale mé sestře to vtipné nepřipadá.
,,Anno, je ti teprve sedmnáct let!! Jsi pořád ještě dítě!"
,,A ty pořád ještě nejsi moje máma, Violo!" Odpovím jí stejně naštvaným hlasem a shodím ze zad ten těžký batoh. S rachotem padá na zem a já s tím pohybem zavěsím mobil a strčím ho do kapsy.
Natočím si do dlaní vodu z kohoutku - protože už tu nejsou skleničky.
Myšlenky mi opět lítají k té, kterou jsem tak dlouho neviděla. Dříve jsem ji a její rodinu brala jako svou vlastní. Všichni z jejího domu mě měli rádi. Její máma a táta mě brali jako vlastní dceru. A i ona, Emily, mě považovala za sestru.
A já jí měla dokonce radši jak svojí vlastní sestru Valérii!
Patnáct let jsem za ní jezdívala skoro každý víkend a nikomu to nevadilo.
Ba naopak!
Moje babička byla šťastná, že u ní doma - u nás na chalupě- někdo bude.
Bohužel rok s rokem se sešel a já s Emily se už vůbec nevídáme. Stalo se to před smrtí babičky. Určitě by z nás nebyla moc nadšená…
Povzdychnu si. Nevím jak se to stalo.
Jednou mi řekla, že už mě nikdy nechce vidět.
Nikdy.
Neozvala se mi.
Neodpovídala mi.
Její dvě sestry mě odháněli od jejich domu. Vlastně Vanessa - ta mladší - to brala spíše jako povinnost. Její pohled, do kterého jsem se vždy dívala jako by křičel: ,,Promiň Annie!"
Ale i přesto mi vždy při jejich popichujících a zlých řečí projel srdcem a myslí dlouhý šíp. Pálící a vyrážející mi dech.
Hlava se mi vždy motala a motá se mi i teď, když si na to vzpomenu. Šíp mnou projel vždy, když jsem na ni pomyslela. Byl napuštěn křivdou a bolestí.
Jdu do našeho starého obýváku a koukám na místo, kde dřív stálo mé piáno. Babička mě dříve učila na piáno právě u nás na chalupě…
Zase mě cosi bodne a já hlasitě vydechnu, jako bych chtěla setřást smutek z duše.
Od doby co tu není se prostě změnilo hodně věcí.
,,Annie?"Uslyším za sebou mámin hlas.
Otočím se a usměji se na svojí stále mladou uměleckou maminku.
,,Karin?!"Zvolá tatínek z předsíně.,,Je tu Annie?"
Máma mě pohladí po tvářích.,,Máš všechno zabalené?"Ptá se mě a mezi očima se jí prohloubí jemná vráska.
Zakývám hlavou.,,Mám" a uhnu pryč pohledem k mému velkému batohu, který je od včerejška opřený o sloup a vedle kterého leží můj menší (ale připadá mi o dost těžší) větší batoh.
,,Můžeme jet miláčku!"Se smíchem zvolá maminka a jde pomoct tátovi.
Obdivovala jsem jejich vztah. I po dvaceti letech jsou pořád šťastní a přijdou mi pořád stejně zamilovaní jako dříve. Doufám, že jednou budu mít taky takový vztah.
A že jednou konečně nějaký pravý vztah mít budu.

Tumblr_me7csept3q1qbebdqo1_500_large

Cesta byla delší než normálně. Přijeli jsme skoro až za tmi, nebo se ještě více zatáhlo?!
Když jsem otevírala bránu toho starého plotu, který vedl po celém velkém pozemku, na kterém stál velký dům se stodolou a altánkem, ovocnými stromy, záhony růží a bylinek, zase se mi smutkem rozbušilo srdce. A nebyla jsem jediná. I tatínek byl smutný, ale miloval Karin natolik, že i přesto, že budeme bydlet v domě jeho maminky, to dokázal překousnout a dopřát jí příležitost lepší práce, kterou tady bude mít.
Kolem dokola byla jen malá vesnička. Osm až dvanáct domků nanejvýše, les, který je tu skoro všude a pole, maximálně nějaký sad.
Žádný obchod, žádná cukrárna, žádné kino.
Nic.
Všechno bylo vzdálené pět nebo šest kilometrů, nemluvě od mé školy. A chyba! Kino a nějaký obchod s oblečením byl ještě dál a to v hlavním městě tohohle regionu, což pro mě znamená půl hodiny vlakem, ke kterému musím tak dvacet minut pěšky jít!
Už chápu, proč mi táta koupil nové kolo!
,,Pomůžeš mámě vyložit věci? Jdu zatopit" Oznámil mi táta a odešel dovnitř.

-

Zase cítím ten odporný zápach. Je cítit na míle daleko. Pro mojí škodu musím nasát ten zápach ještě víc. Přesně vím, odkud se ta vůně bere.
Běž, musíš se tam dostat dřív! Slyším hlas své sestřenice v hlavě. Prokroutím očima a z hrudi mi vyjde tiché zavrčení.
Co je mi po ní! Odfrknu a přitom vím, že jí to naštve.
Matte dělej! Poručí mi a přitom jsem to většinou já a starší, kdo dávají rozkazy.
Radši se rozeběhnu od lesa směrem k jejich baráku. Hlavně, že mě nemá vidět… Mumlám si v duchu. Nohy a ruce se mi zarývají do mokré, studené země. Ve vzduchu je vlhkost, která se mi snáší na záda.
Zápach sílí - jsem blízko a tak přidám na větší rychlosti. Už jsem skoro za zahradami domů, které stojí nevyrovnaně v řadě.
Neštěkej! Štěknu na psa, který se na mě kouká přes drátěný, zelený plot. Pes zakňučí, stáhne ocas a zapluje za stěnu z tůněk.
Přikrčím se k zemi a více dýchám. Zarazím se a jako bych do něčeho narazil a tak narovnám zpříma hlavu.
Štiplavou vůni temna zakrývá jiná vůně.
Sladká. Skoro bych chtěl ochutnat.
Nikdy jsem neviděl tu, co jsme hlídali, možná z fotek, ale sestřenice mi jich moc neukázaly - nevěděl jsem proč. Nemůžu tedy posoudit, čí ta vůně je.
Olíznu si bílé špičáky a vykouknu tělem zpoza stromů.
V dálce (může to být tak dvacet třicet metrů) vidím vysokou postavu, které se zvláštně třpytí vlasy, jako by na ně svítilo slunce, které nesvítí na nic. Je moc daleko a já vidím lépe na dálku ve tmě, ale vím, že je to ta kterou mám hlídat. Nosí tašky s nějakou jinou postavou. Ta druhá byla vyšší, ale ne o moc. Možná byla ta vůně té vyšší. Nevšiml jsem si, kdy jsem od svého úkrytu vystoupil celý, v plné bílé kráse, ale všiml jsem si, že si koukám do očí i přes tu dálku přesně s tou, kterou hlídám.
Dívá se na mě, je v šoku a já jsem v šoku z toho, že mě vidí. Nevadí, stejně na mě zapomene, jako každý jiný. Usměji se a dívám se na její reakci.
Stojí jako přimražená, pára se jí zvedá od hlavy a i na tu dálku zpozoruji, jak se třese.
Matte dělej! Najdi toho Moatas!! Zase na mě zakřičí v hlavě a já se rychle otočím, zavětřím a zase se dám do běhu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 daduskak daduskak | E-mail | Web | 4. prosince 2012 v 14:02 | Reagovat

ok .díky už se teším :)

2 megiiiii megiiiii | Web | 4. prosince 2012 v 14:02 | Reagovat

Vypadá to moc zajímavě drahá, jsem zvědavá co z toho bude... a je super že zase píšeš, taky mě napadlo že bych zase začala ale nějak nemám čas a ani téma.. a když mám čas tak nemám náladu :

Btw.: Valerie a Viola je jedna osoba s více přezdívkama nebo máš dvě sestry? :D

3 AnnaJulie admin AnnaJulie admin | 4. prosince 2012 v 18:33 | Reagovat

[2]:no vidis to to je jedna osoba u kzere jsme zapomnela predelat jmeno:D na Violu ;D

4 michalav michalav | Web | 4. prosince 2012 v 19:43 | Reagovat

jééjoo pekné je to :) sa mi to lúbi som zvedavá že čo sa z toho vykľuje ;)) Daj vedieť daj vedieť keď bude ďalšia čaasť :)

5 Sabí Sabí | Web | 4. prosince 2012 v 21:02 | Reagovat

proč musíš psát tak úžasně, a dokonale, hm?^^♥ nádherný díl, už se moc těším, vypadá to, že to bude moje další oblíbený blog,a povídka:O:D:3

6 ♥Bubble♥ ♥Bubble♥ | Web | 6. prosince 2012 v 19:47 | Reagovat

Ahoj promiň, ale chtěla bych se odhlásit od soutěže .. Vůbec mě nenapadá nic čím bych moha soutěžit .. A nějak ani nemám vůbec čas, furt musim něco dělat doma a do školy, tak promiň ..

7 Niki Niki | E-mail | Web | 7. prosince 2012 v 6:31 | Reagovat

Omlouvám se, když jsem se zapisovala, měla jsem plno nápadů, ale bohůžel je nedokáži uskutečnit, nebo spíše jsem je nedokázala uskutečnit přes týden, protože se prakticky furt učím, omlouvám se...

8 Bionka* Bionka* | Web | 9. prosince 2012 v 23:13 | Reagovat

Mmmm :) Těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama